Říkáte si, že svoje dítě vychováte úplně jinak než vaši rodiče? Máte starosti s dětmi? A také vám máma říkala, co by se mělo nebo nemělo? I o tom je nová hra o rodinných vztazích Máma říkala, že bych neměla uznávané anglické autorky Charlotte Keatleyové, kterou připravuje Divadlo MANA v pražských Vršovicích. Inscenace v režii Viktorie Čermákové s jiskrou a nadhledem zkoumá vztahy čtyř generací žen v jedné rodině na pozadí velkých společenských změn ve 20. století. Herecký koncert o vztazích a emocích, ve kterých poznáte sami sebe i své blízké, zde rozehrávají herečky Radka Fidlerová, Dana Černá, Máša Málková a Sandra Černodrinská. Online premiéra prostřednictvím sociálních sítí bude 31. března. A jakmile to situace dovolí, uskuteční se letos na jaře také premiéra s diváky i další reprízy.
„Představení by mělo zaujmout lidi, kteří by rádi žili v harmonických vztazích s ostatními. Připomíná různé úhly pohledů generací. A také důvody, proč právě na sebe navazující generace mívají velké konflikty. Je to jako prohlížet rodinné album, poslouchat dobovou hudbu a k tomu upřímné vyprávění o věcech, které se obvykle v rodinách spíše tají,“ říká režisérka Viktorie Čermáková.
Jak se stát matkou po své matce?
Hru, která se dočkala překladu již do 20 jazyků, napsala Charlotte Keatleyová v 80. letech minulého století. A její text neztrácí nic ze své aktuálnosti ani po bezmála čtyřiceti letech. Objevují se v ní čtyři generace žen z jedné rodiny – ta nejstarší se narodila v roce 1900. A vztah mezi matkami a dcerami se tu ukazuje jako jeden z nejsilnějších a nejzáhadnějších: mísí se v něm láska s nenávistí, žárlivost s obětavostí, laskavost i zášť.
„Doris, nejstarší z žen, vychovává svou dceru za války. Na města padají bomby. Nikdo neví, zda přežije zítřek. Děti musí být odolné a nesentimentální a zároveň to musí dotáhnout dál na společenském žebříčku. Doris se dostala z bídného předměstí do snobské čtvrti, její dcera Margaret by měla stoupat ještě výš. Ale stojí o to vůbec? Nikoli. Za zvuků jazzu si v módních kalhotách nabalí prvního Američana. A odchází do Londýna žít svůj sen. Ten se ale vzdaluje: Margaret pracuje v kanceláři a stará se o domácnost, která se jí čím dál víc hroutí pod rukama,“ přibližuje hru dramaturgyně Divadla MANA Věra Mašková. Margaret obětuje svým blízkým vše. Ale nikdo o to nestojí. Ani její dcera Jackie, emancipovaná umělkyně. Je bohatá, úspěšná snad ve všem. Kromě lásky a mateřství. „Vede z tohoto bludného kruhu cesta ven? Je tou nadějí nejmladší Rosie, vzpurná bojovnice za lepší svět?“ ptá se Věra Mašková.
Sen o dokonalém životě?
Hra nedává žádný recept na skvělý život. Je plná otázek, bolesti, směšnosti, ale přináší i úlevu. „Ve světě, kde nás neustále masírují lži, že náš život může, ba dokonce musí být dokonalý, je dobré připomenout, že ničí život nikdy nebyl dokonalý. Hledání, tápání, ztráty i nálezy, chyby i výhry jsou přesně tím, co nás činí živoucími bytostmi. Sen o dokonalém životě je mýtus, vhodný pro plastové figuríny ve výkladu. Žádná z naší čtveřice žen není šťastná, žádná z nich není nešťastná, všechny ale vedou svůj zápas se sebou, s okolím, s dědictvím, které na nich zanechala výchova. Každá z nich se snaží vyvarovat chyb své matky tím, že se dopouští vlastních,“ vypráví Věra Mašková.
„Postava matky z této hry - Jackie - je zhruba moje generace. Její dcera je zase ve věku mého syna. Takže mě se hra dotýká intenzivně. Jsme nyní o více než 30 let dál od napsání hry a o to je to zajímavější. Narodila se už generace další - generace alfa. A ta podle mě zachrání to, co jsme nedokázali a pokazili my předešlí,“ uzavírá režisérka Čermáková.
Online premiéra hry ZDE
