Jsou jedni z výrobců Hořických trubiček, kteří je mažou máslem a rozhodně nešetří na surovinách, jako je třeba med. Preferují regionální suroviny a jejich tajnou přísadou je láska. V anketě mezi místními o nejoblíbenějšího výrobce této sladké pochoutky drtivě zvítězili. Dalším úspěchem je zisk ocenění Regionální potravina.
O kom je řeč? O Petráčkových Hořických trubičkách z Královéhradeckého kraje.
Hořické trubičky snad ani není třeba představovat. Jedná se o pochoutku okouzlující nejen běžné konzumenty, ale také odborníky. Kromě prestižního českého ocenění Regionální potravina, které získají výrobky s jedinečnou kvalitou a chutí, se pyšní také značkou EU Chráněné zeměpisné označení. Díky tomu se mohou Hořické trubičky vyrábět pouze
v Hořicích a okolí, a navíc jedině ručně. Mají přesně dané specifikace surovin, ale jejich poměr si může každý určit sám. Věděli jste, že je tato pochoutka stará více než 200 let?
„Legenda tvrdí, že první trubičky se začaly vyrábět v období napoleonských válek. Když
v roce 1812 táhly francouzské legie neúspěšně z Ruska přes naši zemi, ocitlo se několik vojáků přímo v Hořicích. A protože se o ně místní obyvatelé postarali, odvděčili se jim za to vyzrazením tajemství výroby pochoutky samotného Napoleona. Jedním z vojáku byl totiž údajně jeho osobní kuchař,“ prozrazuje tradovanou legendu majitelka Petráčkových Hořických trubiček Romana Nová, rozená Petráčková.
„Trubičkové báby“ aneb Jak to bylo s výrobou trubiček
Protože si v Hořicích trubičky všichni oblíbili, uměl je stáčet téměř kdekdo. Ženám, které se této činnosti věnovaly, se říkalo „trubičkové báby“. Dodnes si tady lidi stáčejí trubičky sami a sypají si je tím, co mají rádi, např. čokoládou, vanilkovým cukrem, nebo dokonce jinými oplatkami.
„Výroba Hořických trubiček byla do roku 1989 velmi omezená. Působilo tady družstvo spadající pod národní výbor, které stáčelo trubičky. Bylo jich ale málo a prodávaly se jen 2× týdně. Stály se na ně fronty, ale do 20 minut byly vyprodané,“ zmiňuje paní Nová.
Rok 1989 – přelomový i u Hořických trubiček
Diametrálně odlišná situace nastala po roce 1989. Každý, kdo měl v Hořicích přístup
k receptuře, začal péct trubičky. Vzniklo zhruba 25 firem. Ale postupem času se to ustálilo zhruba na 7 producentech. A jak se k Hořickým trubičkám dostala paní Nová, rozená Petráčková?
„Po roce 1989 nebyl v Hořicích nikdo z následovníků Kofránků, původních výrobců
z 20. let. Část rodiny emigrovala, část je snad v Praze. Nicméně k jejich odkazu se už nikdo nehlásil. Přestože trubičky stáčela i naše babička, byl hlavním impulsem k jejich výrobě tátův bratranec. Ten měl k dispozici recepturu a technologie z hradecké Jitřenky. Jenže mu scházely prostory. Dali to tedy s rodiči dohromady. Podnikali společně 2 roky, ale pak se jejich cesty rozdělily,“ vzpomíná paní Nová.
„Naši podnikali dál. Dělali ve výrobě, vyvíjeli receptury, zkrátka znali celý proces výroby. Já jsem nastoupila do firmy v roce 2010. Rodiče byli v důchodovém věku. Dozrál tedy čas, aby převzal „štafetu“ některý z potomků. A protože si můj bratr zvolil povolání kněze
a historika, ujala jsem se rodinného dědictví já.“
Jaká trubička byla vůbec první?
Hlavní zlom ve výrobě Petráčkových Hořických trubiček přišel v roce 1992, kdy se výroba konečně pořádně rozjela. Málokdo ví, že původní Hořická trubička je sypaná, a ne plněná. Dříve totiž neexistovaly náplňové tuky. U Petráčků od samotného začátku vyráběli oba typy. Sypané mažou máslem a také rozhodně nešetří na medu. Při výběru surovin preferují místní dodavatele.
„Do sypaných trubiček dáváme samé poctivé suroviny, jako třeba vanilkový cukr, vlašské ořechy, včelí med a skořici. Někteří nadšenci si je dokonce plní levandulemi nebo šípky. Plněné trubičky máme v příchutích kakao a oříšek, kakaovou variantu nabízíme také doslazenou stévií,“ pokračuje majitelka Petráčkových Hořických trubiček. „Protože jsou „sypanky“ našimi favority, samozřejmě jsme se je snažili dostat do obchodů. Tam jsme ovšem naráželi. Lidé byli zklamaní, že jsou trubičky prázdné. Promačkávali je, lámali je. Trh na to nebyl připravený. Klasické Hořické trubičky lidé ještě neznali.“
Vyrábí se ručně a celý proces trvá ideálně měsíc
Hořické trubičky se mohou pyšnit ruční výrobou. Je to ovšem docela alchymie, lidský faktor je opravdu nezbytný. Každá oplatka je totiž jedinečná, což by stroje nedokázaly zohlednit.
„Na procesu výroby trubiček je nejdelší zrání oplatek. Když se totiž upečou, jsou křehké. Nemáte šanci je stočit. Proto se musí nechat ve skladu uležet. Pak jdou do „návlhárny“, místnosti, kde vlhnou. Zaměstnanci po hmatu poznají, které jsou už akorát zvlhlé. Když na ně sáhnete, prohnou se. Pérují a je tam vůle je stočit. Celý proces výroby trvá v ideálním případě měsíc,“ vysvětluje Romana Nová.
To, že jsou Petráčkovy Hořické trubičky kvalitní a chutné dokazuje několik úspěchů. Jedním z nich je jednoznačná výhra v anketě mezi místními obyvateli o nejoblíbenějšího výrobce této pochoutky. Dalším je zisk prestižního ocenění Regionální potravina.
„Podle mě je moc dobře, když se pomáhá s propagací těch, kteří tady žijí a něco tvoří. Tito lidé to pak zase vrací zpátky. Nedávná ocenění považujeme za potvrzení toho, že to neděláme úplně blbě,“ dodává s úsměvem paní Nová.
Petráčkovy Hořické trubičky mají 16 zaměstnanců. Více než polovina z nich je ve firmě déle než 15 let. Za den průměrně vyrobí cca 12 000 kusů oblíbené pochoutky (max. 17 000), ale bez stočení. Sypanek se denně stočí cca 2500, slabých na plnění zase 4000.
Zdroj fotografií a receptů: Regionální potravina
