Výcviková škola vodících psů Nadačního fondu Mathilda nepatří mezi ty největší u nás, má však odpovídající zázemí pro výcvik, kde může být i větší skupina psů najednou. Velký důraz kladou na povahové vlastnosti psů pro výcvik. Umí rozlišit potřebnou energii psa pro výcvik, přiřadit ho k vhodnému majiteli, připravit psychicky i fyzicky otužilého psa, ochotného vykonávat pro svého majitele to, co se ve výcviku naučil a usnadnit mu tak běžný život v domácím prostředí, a hlavně při pohybu venku.
Vodicí pes je speciálně vycvičený pes, který podle zákona sloužící jako zvláštní pomůcka pro nevidomé. Zní poněkud stroze, ale tak to je. Vodicí pes musí zvládat 34 dovedností, které z něj dělají průvodce nevidomého člověka (zák. zákonem 329/2011 Sb. a dle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 388/2011 Sb.).
Během výchovy a výcviku pes prochází průběžným veterinárním dohledem a zdravotními testy včetně rentgenových vyšetření loketních a kyčelních kloubů. Vyšetřuje se také oční pozadí, provádí se laboratorní testy a i kastrace. Doba výcviku se pohybuje od šesti do devíti měsíců tak, aby byl pes při předání ve věku minimálně 18 měsíců a maximálně 36 měsíců.
Že si nedovedete představit život vodícího psa? Dovolte, abychom vám představili Toníka.
„Ahoj! Jmenuji se Antony, ale páníček mi říká Toník, Toníček, taky někdy „ty kluku ušatá“ a má mě moc rád. Jsem labradorský retrívr, je mi 4,5 roku a jsem kus chlapa. Ale hlavně – mám strááášně důležitou práci. Jsem totiž vodicí pes. Můj páníček Zdeněk je nevidomý a je tedy na mně, abych byl jeho očima. A taky se na mě musí vždycky spolehnout. Je to tedy někdy v pražském provozu dřina, ale jelikož jsem se pilně učil a měl moc hodnou a šikovnou paní učitelku Hanku, úspěšně jsem složil před třemi lety mezinárodně uznávanou zkoušku a dnes už jsem ostřílený mazák a po Praze se proplétáme jako nic. A dovedu toho hodně, nemyslete si. Tak třeba umím vyhledat přechod pro chodce, zastávku MHD, dveře do domu či bytu, vstup do metra a tam eskalátory, schody (a mimochodem umím rozlišit schody nahoru a dolů, heč), vím, co to je doleva a vpravo, najdu odpadkový koš, sloupek semaforu, také umím podávat věci, které páníčkovi upadnou, najít mu odloženou hůlku a spoustu dalších dovedností. A protože jsem skromný pes, nezmiňuji se o tom, že zvládám veškeré povely poslušnosti. To jsem šikula, co? Teď si asi říkáte, že jsem dokonalý (zase ta skromnost). Tedy jen mezi námi, mám pár slabostí, strašně rád baštím. Kdyby mě páníček nehlídal, ach jo, byl bych asi už jako sud. Já vím, že to nejde, ale bylo by to krásný. Ještě jsem velký mazel a hravý jako kotě, no raději štěně. A taky se po práci strašně rád natáhnu na pohodlný pelíšek. No, vždyť vidíte, jak mi to na něm sluší. Haf a pa.“
Úvodní foto: Toník se svým páníčkem Zdeňkem Léblem, který sepsal Toníkův popis dne
Dále vám představujeme spokojenou fenku „Olivku“, která na svůj úkol, stát se matkou rodu vodících psů ještě čeká. Foto a skvělou péči ji zajišťuje Jan Altner.
