Režisérka Tereza Říhová pochází z Prahy. Kromě divadelní režie na JAMU v Brně vystudovala také na Univerzitě Palackého v Olomouci obory Teorie a dějiny dramatických umění a Speciální pedagogika. Úspěšně hostuje v divadlech napříč Českou republikou. V Praze máte příležitost vidět její inscenace ČERNÁ VODA ve Studiu Ypsilon a OPPERMANOVI v Divadle X10. V Činoherním klubu zkouší poprvé.
Co vás baví na hře NEJBLIŽŠÍ?
To, že hlavní postava Jordan Berman jsme v podstatě my všichni. A že nezáleží na tom, jestli je člověk heterosexuál, homosexuál, bisexuál (a dalo by se samozřejmě pokračovat dále), jestli je single nebo ne, z jaké pochází rodiny, jakého je vyznání nebo jestli je mu třicet nebo osmdesát… Ale že touha být šťastný je vlastní každému, ať už si pod tím představíme cokoli. A že ten recept, jak toho dosáhnout, není univerzální a aplikovatelný na kohokoli. Každý má svou vlastní životní cestu, kterou si musí projít. A občas je některá kapitola z té dlouhé knihy složitější než jiná. Jen nevíme, kdy skončí.
O čem je tato hra nejvíc?
O tom, že v určité fázi musí člověk dospět a přijmout změny, které postupem času přicházejí. A není to dáno jen tím, že si najde práci nebo vlastní byt, ale především, že převezme zodpovědnost za svůj život. Protože stejně jako nemůžete žít životy ostatních, nikdo nebude žít ten váš. A jak zazní z úst jedné postavy hry: „A naučíš se poznat chvíle, který jsou o tobě a který o tobě nejsou.“
Co se vás po prvním přečtení nejvíc dotklo?
Když se zpětně zamyslím, tak asi pocit osamění. Samota může být přínosná věc. Ale při osamění se člověk dostává do stavu, který už není příjemný.
V čem spočívá hlavní inscenační výzva?
Ze začátku to byla pro mě otázka prostoru. Ve hře se neustále mění prostředí, kdy se ostrým střihem přechází z jednoho místa na druhé. A těch prostředí je tam opravdu mnoho. Bylo tedy potřeba vymyslet, aby inscenace s každým přechodem tzv. „nespadla“. Co se textu týče, je napsán jako lehká komedie, kterou jsme se společně s herci snažili více prohloubit. S tím jde ruku v ruce i jiný styl herectví, než pro jaký je hra napsána. A zkombinovat všechny tyto prvky, žánr a styl byla výzva.
Jste vlastně historicky první režisérka, která v Činoherním klubu připravila inscenaci. Jak to vnímáte?
Popravdě, tohle asi neřeším. Nemyslím to tak, že nevnímám v českém divadle rozdíl mezi tím, když je muž-režisér nebo žena-režisérka, ale nepřemýšlím nějak navíc nad tím, že něco „prolamuji“. Ani se tím necítím speciálně svázaná. Myslím, že by mě to zbytečně blokovalo. Ten rozdíl tu je, ale ve výsledku jste oba dva režiséři. A oba musíte tu práci odvést stejnou. Můj závazek je hlavně směrem k hercům, tvůrčímu týmu, divadlu a divákům.
Jaké to je pracovat v Činoherním klubu? Cítíte rozdíl oproti jiným divadlům?
V každém divadle je to trochu jiné, ať už směřováním, nastavením vedení nebo herců… Činoherní klub je pro mě synonymem hereckého divadla, ve kterém se ale také přemýšlí a nejde zde jen o jednoduchou zábavu. Je divadlem, které se soustředí na téma. Zároveň je to jedno z divadel, kde je příjemné tvůrčí prostředí, vede se dialog nad společnou prací, lidé se tu respektují a nevytvářejí se zbytečné tlaky a ega jednotlivců se nederou do popředí. A to jsou asi jedny z největších kvalit, kterých si cením. Divadlo je prací, ať už se nám to pojmenování líbí nebo ne, živí nás. A zde to není pouhé „chození do práce“, ale radost.
